Miluj bližního svého...

To známe všichni - již dva tisíce let. Samozřejmě, že (téměř) z celého srdce milujeme - své (pra)rodiče, sourozence, děti... Víme ale, jak je to dál? Jak ten citát pokračuje? Jako správná učitelka to pěkně zopakuji celou větou, a tentokrát se zaměříme na tu druhou půlku: Miluj bližního svého jako sebe samého. To je překvápko, že? Už Kniha knih nám říká, že svou sousedku, spolužáka, tchýni, partnera, a dokonce i své dítě, máme milovat stejně jako sebe. Ne míň, ale ani ne víc, než sami sebe...

Přiznám se, že pro mě to byl šok. Po letech přesvědčení, že všichni ostatní jsou důležitější než já, se - nikoli v kostele, nýbrž na YouTube - dozvím, že ani Pán Bůh netvrdí, že sebeláska a sebepéče je sobectví, jak se toho v dobré víře dopouští jiní. Jaký to osvobozující life-changer. Na téměř padesátiletá kolena ze mě spadl obrovský balvan. "Už" vím, že je v pořádku mít ráda i sebe. Že lásku si nemusím ani zasloužit, ani o ni žebrat u jiných, ale že ji mám v sobě, že si ji můžu dát, a pak teprve mám z čeho dávat i jiným. Že se nemusím obětovat. Protože děti nestojí o to, abychom se pro ně obětovali (a není tudíž fér jim pak vyčítat, že si toho dost neváží). Děti potřebují naši lásku a blízkost, ale nechtějí být jediným smyslem našeho života - taková láska dusí, ničí je i jejich rodiče. Děti (i partneři...) potřebují být milováni, ale také vidět, že na nich nevisíme, že máme i jiné věci v životě, které nás těší a naplňují - pak mohou růst a žít svobodně, radostně, bez zbytečných úzkostí a pocitů viny. Prosím, dopřejme sobě i svým blízkým lásku i volnost. Nepřipoutávejme své děti k sobě prohlášeními jako "mám už jenom tebe", "ty jsi moje jediné štěstí", "bez tebe nemůžu dál"...

Ano, na tohle myslím právě teď, když se blíží Velikonoce a když nás zasáhla smutná zpráva o tragickém skonu jedné nešťastné maminky. Nesoudím, neumím si představit to bezmocné zoufalství, tu hroznou ránu, tu nekonečnou osamělost, tu nezměrnou bolest matky, která tak tragicky přišla o jediné dítě. Je mi upřímně líto této paní i všech ostatních obětí i pozůstalých, které ona otřesná prosincová událost zasáhla. Pláču pro ně a soucítím s nimi, i proto, že chybělo málo, abychom byli mezi nimi. Chybělo pár bodů v přijímacím testu, aby náš prvorozený syn ten den byl v onom osudném čtvrtém patře. Byla jsem u té budovy zapálit svíčku, chodím do ní na přednášky Pražské psychoterapeutické fakulty. Cítím obrovský smutek za ty, kteří neměli tolik štěstí jako my - ty, kteří tenkrát měli více štěstí u přijímaček, a teď tu už nejsou. Spolužačce mého syna uniklo přijetí na bohemistiku o jediný bod - ani s odvoláním neuspěla, naštěstí. Můj syn pak studoval na Filozofické fakultě latinu, takže byl v prvním patře, a onoho dne byli dokonce na exkurzi, kolem školy jen procházel do metra, když jel půl hodiny před střelbou domů... Nyní studuje Pedagogickou fakultu, jako před lety já, a my samozřejmě doufáme, že další šílený prosinec už nepřijde.

A kdyby, tak... co já vím? Určitě by mě také tuatam napadlo, že to skončím. Můžu jen doufat, že bych to neudělala. Že bych našla dost síly žít dál. Mám ještě další dvě děti, kterým bych nechtěla způsobit další bolest. Mám ještě svého muže, kterého miluji jako sebe samu. A mám tady své poslání, které jsem ještě zdaleka nenaplnila. A mám ráda život, i když je někdy těžký... Prosím, nezůstávejte doma sami, se svým smutkem, trápením, v samotě, zoufalství. Najděte si pomoc. Vždycky je ještě jiný příběh. Vždycky je ještě naděje. I když máte pocit, že už vám nezůstal nikdo a nic, i když jste upoutaní na lůžko a nemůžete nic než ležet, vždy máte ještě svobodu si zvolit, jaký k tomu zaujmete postoj - a to není málo. O tom svědčí spousta inspirativních příběhů, kterým stojí za to naslouchat, jako je třeba příběh Viktora Frankla. Život stojí za to, věřte mi. A nikdy nevíte, co se stane, když to dnes ještě nevzdáte...