Život plyne jako voda, každé chvilky věčná škoda

Čas skutečně plyne jakoby čím dál rychleji - už je to týden, co jsme oslavili Světový den vody. Ačkoli sníh i déšť je čím dál vzácnější (až nám musí televize názorně předvést, co se stane s lahví vody, když venku mrzne), neuplyne snad jediný školní rok, aby naše děti alespoň jednou povinně nekreslily koloběh há dvě ó v přírodě. Učenci i nedouci tuatam rozproudí vášnivou debatu na téma, kolik vody má kdo denně vypít, nebo je-li etické pít stejnou vodu, jakou zaléváme zahrádku či záchůdek. Už v knize knih je psáno: bez vody nelze žít. Jak to máte s vodou a s plynutím času a života vy?

Teče vám do bot?

Toužíte po tom, být za vodou, a stále se nedaří?

Jste ve společnosti lidí jako ryba ve vodě, nebo máte žaludek jako na vodě?

Usnete, jako když vás do vody hodí, ale pak spíte jako na vodě?

Bojíte se (pod)vodníků? (Proč vlastně neexistují nadvodníci? Nebo co mají s vodníky společného závodníci? No nic, nechme to plavat…)

Máte obavu, že už se držíte nad vodou z posledních sil?

Štve vás, že někdo ve vašem okolí káže vodu, a pije víno? Ale raději nic neřeknete, protože to by byla voda na jeho mlejn?

Nedaří se vám najít toho pravého či tu pravou, a říkáte si, že možná lovíte pořád ve stejných vodách?

Pustil vás někdo k vodě? Nebo přemýšlíte, jestli už je načase, abyste někoho pustili k vodě vy?

Zaplavují vás pocity strachu, úzkosti či viny?

Utápíte se ve smutku, nebo dokonce v depresi?

Tak prosím nesahejte po láhvi s ohnivou vodou, a přijďte raději na terapii.

Možná si řeknete: "Ále, řeči se vedou, a voda teče… Jak by mi nějaké vílí povídání mohlo pomoct?"

Mohlo, a hodně – vyzkoušejte a uvidíte. Kdy jste naposledy zažil(a), že mluvíte a někdo vás celou hodinu se skutečným zájmem poslouchá? Kdy jste si naposled dovolil(a) se zastavit a v klidu se zamyslet nad svým životem, ponořit se do hlubin svého nitra, a vylovit vzpomínky a emoce, které byly třeba dlouho zakázané? Kdy jste si naposledy dopřáli úlevný pláč, notabene před dalším, chápajícím člověkem? I to je léčivé, vždyť voda očišťuje zvnějška, slzy zevnitř. To vše v terapii můžete.

 Je velký rozdíl, jestli pocity dusíte v sobě, nebo o nich jen přemýšlíte, nebo jestli je vyslovíte nahlas, a jestli vám při tom ještě někdo naslouchá. A nestačí jen o emocích mluvit - emoce se musí prožít... A pokud chvíli nebudeme mít slov, můžeme třeba kreslit, zpívat, nebo klidně mlčet, nechat věci jen tak plynout a jen tak být, v klidu a bezpečí, vevnitř či venku, i při tom se tuatam uděje zázrak - koneckonců tichá voda břehy mele. Tak uvidíme, co se semele, až se uvidíme...

Ať už jste v čemkoli těžkém, nebuďte v tom sami. Jste-li v hlubině deprese, ponořím se do ní s vámi, nenechám vás v ní utopit – a zase se vynoříme, silnější, moudřejší, lehčí, spokojenější. Porosteme spolu jako z vody. Nebojte se, nebudu vařit z vody, mám (slušně rozběhnutý) psychoterapeutický výcvik, za sebou víc než půl života a nad sebou supervizora. Ale nějaký ten ponor je potřeba, povrchnosti je všude kolem nás dost, a jak krásně říká pan profesor Kašparů, na povrchu plavou jen leklé ryby… Pokud tedy raději chceme být jako ryba ve vodě, tak nám nezbývá než zaplout na hlubinu a semtam proplout i rozbouřenými vodami… Možná to nebude jen bouře v (poloplné) sklenici vody, a možná bude muset uplynout mnoho vody, než se nadechnete a řeknete si "Uff, je to za mnou." A bude vám krásně, jako by vás polili živou vodou. Objevíte svůj vlastní pramen. A to stojí za to. Držím vám palce a těším se na vás.