Rychlost není vše...

A pořád to letí… 23. duben už je tři týdny za námi a stále mi nejde z hlavy. Proč? Protože bydlím blízko křižovatky, na které jen pár dní po Dni bez spěchu dvakrát ve dvou dnech po sobě přistával vrtulník. Protože denně slýchám sanitky spěchající pro někoho, kdo možná příliš spěchal. A protože téměř denně mluvím ve své terapeutovně s lidmi, kteří jsou z toho věčného spěchu unavení, vyhořelí, úzkostní či depresivní. A doufají, že jim dám nějakou rychlou, instantní radu, jak na to, aby byli opět výkonní a ještě k tomu šťastní. Jenže zázraky na počkání opravdu nejsou můj obor. Nabízím "jen" to, co od své rané nepaměti umím nejlíp: klid, naslouchání, přijetí, v bezpečném prostředí a zaručeně beze spěchu…

Ano, přiznávám: rychlost nikdy nebyla mou silnou stránkou. Maminčino "pohni se, loudo nemožná" se mnou nikdy zrovna radostně nerezonovalo. Když jsem v sedmi letech jela na první pionýrský tábor, napsala mi to do přihlášky jemněji: "pomalejší, ale ukázněná". Věříte, že jsem to tehdy brala jako pochvalu? Nedávno jsem si na to vzpomněla, když jsem si u pokladny skládala nákup do tašky a za mnou se ozvalo: "No jo, tak to má být, pěkně pomalu, žádnej spěch, že jo…" Omluvně jsem se na pána usmála, asi někam hodně pospíchal. (Zdá se mi to, nebo nejvíc spěchají dříve narozené osoby silnějšího pohlaví?) Dnes už mě to netrápí ani nezúzkostňuje, posměch těch rychlejších už mě nebolí, zasměju se taky nebo si připomenu, že lidi by brblali, i kdyby stáli za kýmkoli jiným. Smířila jsem se s tím, že nevyhraju sprinterský závod ani soutěž o korporátního megarychlíka. Zato umím jiné věci: třeba v klidu čekat. Trpělivě naslouchat. Respektovat jiné lidi s jiným temperamentem, jinými názory, hodnotami a životními cestami. Pozorovat, rozhlížet se, všímat si. Oceňovat to dobré. Nacházet naději i v těžkých chvílích. Snít. Prožívat radost z maličkostí. Žasnout nad krásou přírody či umění. Obdivovat moudrost předků i dětí. Být spokojená s tím, co mám a kým jsem. Změnila jsem svůj příběh a mám ráda svůj život, i když nejsem rychlá.

Prosím, zpomalme. Všichni. Nejen na silnici. A nejen 23. dubna. Můžeme. Ekonomika nemusí a nebude pořád růst. Ani my se nemusíme neustále někam posouvat, honit, štvát. Můžeme zpomalit, nebo se dokonce na chvíli zastavit, odpočinout si, rozhlédnout se kolem sebe i uvnitř sebe… a třeba pak jasněji uvidíme, kam a kudy máme a chceme jít či jet dál. Dopřejme si chvilky povídání s partnerem, s dětmi, s přáteli, dokud tu s námi jsou (a klidně i potom). Užijme si občas trochu prostého bytí, opravdového nicnedělání. Opravdu se nemusíme neustále něčím zaměstnávat ani zabavovat. Prostě se nuďme, jenom tak buďme. A namísto ježdění pokud možno choďme – bude nám líp, na těle i na duši.

Já chodím ráda - po horách i po parcích. "Máma se ráda trmáci," říká moje desetiletá dcerka. V úterý povelikonoční jsem si udělala radost klidnou neplánovanou procházkou v Sítenském údolí. Potkala jsem postupně pět živých roztomilých zajíčků. Několik běžců se psy u nohou a/nebo sluchátky v uších proběhlo kolem živé přírody bez povšimnutí, bez nadšení. (Nechci soudit, samozřejmě, možná se radost dostaví s pohledem na váhu či na chytré hodinky. Radost z přemožení se, ze spolykaných kilometrů či shozených kil. Každému, co jeho jest, a nic proti pohybu, samozřejmě. Jen je škoda i volný čas naplňovat zas jen dalším honěním za výkony.) Několik dalších sportovců prosvištělo kolem na kolech či podobných vozítkách, někteří s výrazem "proč tady kurnik není pořádná asfaltka, abych do toho moh trochu šlápnout"… Děti hnané kolem hřiště cestou ze školy na kroužek či na večeři živé zajíčky také většinou nezahlédly (možná z pohledu zvířátek i naštěstí, ale to už je jiné téma) – koneckonců, doma mají lepšího ušáka, vlastního zakrslého králíčka ve výběhu velikosti krabice od bot, kterého si mohou kdykoli pohladit, a několik dalších plyšových a taky samozřejmě hromadu čokoládových, a na internetu nespočet virtuálních – přibarveno, aromatizováno, animováno, instantně, na IRL není čas…

Všeho máme dost – tedy všeho, co se dá koupit. Jen času čím dál méně (ano, uznávám, že je tudíž škoda trávit ho ve frontě u pokladny, ale i ten se dá strávit příjemněji či užitečněji než brbláním). Tolik se honíme za věcmi, že nemáme čas na své blízké, natožpak na sebe. Tolik se ženeme za vyděláváním peněz, že nestíháme žít, povídat si, odpočívat, pečovat, milovat. Tak zkusme zpomalit. Pomůže nám to, nejen v silničním provozu. Dopřejme si pokoj, klid, mír. Učme se žít – od moudrých lidí, kteří už to umějí, i od dětí, které to ještě umějí. Buďme trochu loudy, udělá nám to dobře – něco o tom vím… Samozřejmě chápu a respektuji, že každý to má jinak. Rychlým nezávidím, že jsou rychlí, přeju jim jejich výkony, zvlášť, mají-li z nich sami skutečnou radost. Jen se mi myšlenka Národního dne beze spěchu líbí. A nevidím důvod, proč by takových dnů nemohlo být víc – já například mám takové skoro všechny… "A taky jsem živa," dodala by moje milovaná babička. Krásné jaro přeji! (Ano, už je nějakou chvíli tady – vidíte? Viďte!)